Nicméně problémy začaly už týden předem, kdy Kokodýlovi šla mašina jenom na jeden válec. Druhý byl zadřený, což Davy s Kokodýlem opravili. Ve středu před odjezdem ale zadřel znova, tudíž se začal shánět náhradní motor, nebo mašina. Naštěstí se ustrnul Romixx a zapůjčil mu ČZ 250. Díky tomu jsme v ten pátek opravdu vyrazili a to v sestavě Já na Jawě 350/640 Tramp, Kokodýl na vypůjčené ČZ 250 a Davy na Jawě 350/360 .
Jeli jsme po starý plzeňský směrem na Plzeň a Rozvadov. Počasí bylo dobrý, takže jsme ještě za světla byli v Plzni. Tam po chvíli telefonování Kokodýl zajistil nocleh u Franty v sokolovně. Po večeři v místní hospůdce jsme zapadli do spacáků, abychom mohli hned ráno vyrazit do Rozvadova, kde jsme měli sraz s čtvrtým členem expedice, HrabětemX (J 350/634).
V sobotu jsme dovalili do Rozvadova a za chvíli telefon, Hrabě, že je v Rozvadově a kde jsme. Samozřejmě byl na dálničním přechodu, my na poslední benzínce. Vše se vyřešilo a on přijel za námi. Přejeli jsme do Německa, hurá na dálnici a směr Francie. Vzhledem k tomu, že bylo hezky a motorky jely, rozhodli jsme se přejet Německo na jeden zátah. Po třetím tankování už jsem radši Eura a litry benzínu přestal počítat a všímal si jenom počítadla kilometrů a občas cedulí u exitů. Nürnberg,….. Heidlberg,….. brzdy, dolů z dálnice a hledat přechod mimo dálnici, protože ty jsou ve Francii placený. V Saarlois nám jakýsi hovorný děda prozradil, že ve městě je festival, spousty ženskejch, pitivo…, daroval nám plánky města a jen tak mimochodem nám taky vysvětlil, kudy do Francie.
Ve 21:20 jsme minuli zbytky celnice a ceduli Frakraich se znakem EU, zahnuli na první polňačku a zabivakovali.

Plechovkou Gambáče jsme oslavili první metry po Francii a najedli se. Za ten den jsme najeli 570 km.
V neděli jsme zamířili na severozápad, do Belgie. Thionville, …. Florenville, …. a problém, dochází benzín a všude zavřeno. Naštěstí se našla soukromá pumpa, kde se dalo tankovat za eura. Všude jinde byly sice automaty, ale bohužel nebraly žádnou z platebních karet, které jsme měli k dispozici (přesněji řečeno já měl k dispozici). S plnýma nádržema nám zbývalo ke spokojenosti ještě naplnit žaludky. Na odpočívadle jsme na stolku rozložili vařiče, uklohnili teplej oběd a k tomu jsme si ještě pustili muziku. Nikdo netušil, že to je v podstatě poslední jakž takž slušný oběd za celou cestu.
Odpoledne jsme najeli na dálnici směrem na Brusel a hned po prvních pár km začaly problémy. Hrabě zadřel, voda v karbecu. Karbec jsme vyčistili, v hroznym vedru na odpočívadle, a jeli dál. Ani jsme se pořádně nerozjeli a znova. Jedeme pomaleji, já na mašině Hraběte, hvízdlo se to potřetí. Tak jsme zajeli do stínu do lesa a rozebrali válce. Když to viděl místní zamědělec, jak máme rozebraný motor na polní cestě, málem vypadl z traktoru... Jeden píst byl těžce přidřenej. Takže uvolnit kroužky, rozbrousit zrcátka, smontovat zpátky, nastavit bohatší směs a jedem dál. Zadřelo se to zas. Jehlu úplně nahoru a jedem dál. Ve večerním chládku už to naštěstí dalo pokoj. Abychom nahnali ztracenej čas, rozhodli jsme se k noční jízdě. Bylo hezky, tak proč ne. Když jsme objížděli po okruhu Brusel, tak nás docela překvapilo letadlo, které se najednou vynořilo nad dálnicí. Hned vedle bylo letiště, ale nebylo vidět, protože silnice tam byla pod úrovní terénu. Docela překvápko, když člověku najednou strčí do výhledu čumák Boeingu 737.
Z Bruselu jsme to vzali po široký čtyřproudový dálnici na Antverpy, ty jsme objeli po okruhu.Na odpočívadle nás zahléhl nějaký motorkář na rejži a hned volal na svoje kámoše.Za chvíli se k nám seběhli a v úžasu hleděli na naše mašiny ( přesněji řečeno na Davyho a Kokouše muzejní kousky). Pozdě v noci jsme přejeli do Holandska. První dojmy – obrovská placka hlíny, sem tam strom. Přespali jsme u nějaký zahrádkářský kolonie u silnice.
V pondělí ráno nám holandský zahrádkář popřál dobré ráno, když na nás před tím málem šlápnul. Sbalili jsme a nabrali kurz na západ.

Zpátky do Belgie, k moři. V přístavu v Terneuzen jsme pořídili pár fotek na molu se zámořskýma loděma na pozadí.

Dál jsme jeli po pobřeží. V Ostende jsme se trochu zamotali v místních přístavních uličkách. Naštěstí je Kokodýl odborník na projíždění měst. Vyžebral v hotelu mapu a jelo se dál.
Během pauzy na oběd se HraběX rozhod, že už si dál jet netroufá a otočil to domů. První odpadlík. Ve třech jsme dojeli do Dunkerque a po menším vyptávání a hledání našli zbytky pobřežních pevností.

Docela mě zarazilo, že se tam o ně nikdo nestará, všude bordel a výtvory sprayerů. A dusno k padnutí.
Sice bylo vedro, ale moře bylo studený, tak jsme se rozhodli otočit to na jih. V jedný vesničce jsme zjistili že Kokouš má natrženou brašnu. Jakmile jsme zastavili, hned byl u nás nějakej děda a chtěl pomáhat. Bohužel se s nim moc nedalo dohodnout, anglicky neuměl, my zas neuměli francouzsky. Záplata z desek autoatlasu přilepená Chemoprénem celkem pomohla. Dědula pak byl taky celkem účinně nápomocnej. Když mu projíždějící, angličtiny znalej, motorkář přeložil co chceme, dones starej ubrus z PVC na zabalení věcí, aby se to neškublo znova. Pak na nás dědula začal hrozně gestikulovat a ukazovat na loužičku oleje pod Kokoušovou mašinou. Ten s klidem dědulovi odpověděl že je to normální a děda nechápal...
Během hledání noclehu se Kokodýlovi podařilo lehnout na polňačce tak nešťastně, že ohnul padák a, jak zjistil druhý den při tankování, prorazil nádrž.. Spali jsme pod vedením vysokého napětí u trosek nějaké chaty, která posloužila jako garáž. Dráty nad námi celou noc bzučely, ale co se mě týká, bylo mi to úplně jedno, usnul jsem, hned jak jsem zalehl.
Úterý: Díra v nádrži zalepena žvýkačkou, valíme na Paříž. V dálce se objevila Eifelovka a pak to začalo. Totálně ucpané čtyřproudové ulice. Klakson je důležitější než blinkry, který stejně nikdo nepoužívá, mašiny jezdí v protisměru aby nestáli a malé motorky a skútry jedoucí po chodníku nikoho nepřekvapují,pravidla žádné, chaos a klukům se přehřívají spojky. Chladíme na chodníku, kolem spousty černochů, asi nějaká okrajová čtvrť. Kokodýl začal mít problémy se startováním - jako na potvoru. Davy je na své mašině u hlavní a hlídá mi mašinu. Já pomáhám Kokoušovi roztláčet stávkující čízu v postranní uličce. Z baráků začínají vylézat docela hrozivá individua a nám docházejí síly. Naposledy to zkoušíme, a říkáme si, že musí chytit. Najednou se ozvala rána z výfuku a za mašinou se udělala kouřová clona a individua strachy zalezla zpět do domů...konečně odjíždíme.
Začalo pršet, ale naštěstí za chvilku zase přestalo. Po chvilce ježdění centrem Paříže jsme projeli pod Vítězným obloukem ,

dovalili k Eifelovce a zaparkovali naproti u krásného parčíku.

Kluci vyrazili nahoru.

Já nechtěl, tak jsem hlídal motorky

a poskytoval vysvětlení co je to za stroje různým zvědavcům.Holaňďani nechápali, když jsem jim popisoval naší cestu sem přes Belgii a Holandsko. Vstupný dělalo 6 euro, za to kluci museli dvě patra po svých a do špičky je pak svezli výtahem. Nahoře se dozvěděli, že do Prahy je to 890 km vzdušnou čarou, Kokouš podal vysvětlení kde co je a odkud ho kdy vykázali policajti a šli zase dolů. Schody byly prý něco hroznýho. Vedro k padnutí a Davy měl na sobě kožený kalhoty a kanady, tak pěkně zapařil...
Po dalších pár km kličkování jsme se dostali na výpadovku na Dreux a odtamtud na Evreux, kde jsme se pozvali na návštěvu ke Kočkodanovi. Motorky do garáže, sprcha, skvělá večeře o několika (asi tak odhadem hodně) chodech z kuchyně Martiny - Kočkodanovy ženy, pivo, víno, moravská slivovice…. no prostě paráda. A ještě i potom, co jsme je totálně vyžrali, tvrdili, že jsou rádi, že jsme přijeli :o))). Několik postřehů z palubního deníku z téhle návštěvy: ve Francii se dobře jí, ve Francii mají hodně dobrá vína, Dan a Martina jsou skvělý lidi (pozn.: mělo by se uvažovat o zákazu vývozu tak nádherných žen, když se všichni budou chovat jako Kočkodan, tak nám tu žádná nezůstane :o))), ve Francii pijí dobrý pivo, ale dovážejí si ho z Austrálie.
Ve středu ráno jsme se, ač neradi, po snídani typu „plný stůl – berte si“, sbalili a vyrazili v neustávajícím dešti na jihovýchod. Večer jsme se uložili na okraji jakéhosi pole a promáčení (Kokodýl totálně – neměl nemok) a zmrzlí zalezli do spacáků. Když se Davy uveleboval vedle motorky, tak zjistil, že se mu přetrhl jeden šroub, co drží nosič.
Ve čtvrtek ho sdrátoval a valili jsme dál. Dopoledne se jelo kolem plavebního kanálu, který evidentně sloužil jako silnice. Rozšířená místa jako odpočívadla malinká zdymadla pro osobní lodičky, ve vesnicích přístavy… zajímavé a docela pěkné.
Z nebe na nás pořád padaly spousty vody, což byl nejspíš důvod pro stávkování Kokoušova zapalování (LUPE), takže jsme pořád častěji roztlačovali.Jeli jsem v prudkém bočním větru a pro udržení přímého směru jsme museli jet na mašinách našikmo naklonění proti tomuto větru. Byla to hrozná zkušenost. Když jsme byli durch promočení, tak jsme zastavili u supermarketu pod přístřeškem na košíky a šli dovnitř uschnout a ohřát se. Pak jsme koupili bagety, najedli se u mašin a pokračovali dále.
Pozdě odpoledne jsme přejeli Švýcarské hranice, přejeli pár kopečků, naznačujících blízkost Alp a po konzultaci s mapou jsme to vzhledem ke stavu Kokoušovy motorky otočili na severovýchod k domovu.
Na pátek jsme přespali na zápraží nějaké chaty s nápisem Le Ranch kousek od trati TGW. Pěkné vláčky, ale nemusely v noci jezdit tak často.
V Bernu jsme pojali ideu podívat se k Matterhornu, ale zjistili jsme, že ti borci ze stejnojmenné písničky (…vyšli ráno z Bernu, provázel je zvon, zkusit svoje štěstí, zdolat Matterhorn…) se asi docela prošli, jelikož ten kopec je úplně jinde. Kokoušovo zapalování prakticky přestalo fungovat, tak jsme mu to v Zürichu na chodníku předrátovali na klasická kladívka (z Davyho zásob náhr. dílů).

Natankovali zase za eura (Švýcarsko není v unii,ale berou Franky,Eura i všechny typy platebních karet a po zavírací době totéž berou i automaty na stojanech). Ztracený čas jsme se pokusili dohnat noční jízdou směrem na Německo. Byla to super nightride. V pozdních nočních hodinách jsme tam dojeli, když nás předtím hnali na hranicích z celního pásma honem pryč, jelikož se z Kokoušovi Čízy stávala v kopcích pojízdná dýmovnice. Pak jsme zapadli na první polňačku přespat. Počasí se během dne začalo celkem umoudřovat.
V sobotu ráno jsme najeli na dálnici v Německu a vyrazili co to dalo domů. V poledne jsme zastavili u nějakého autoveteránského servisu, Davy si napnul řetěz, Kokoušovi jsme seřídili zapalování a on si ještě nechal dolít baterku v servisu. Majitel po chvíli vyšel ven a kouká na naše stroje, a pak křičí na svoje pomocníky a ukazujíc na Kokoušovu Čízu jim i nám vysvětluje, že na podobné jezdil před dvaceti lety... Pohoda, sluníčko pálilo, počítali jsme, že večer jsme doma. Pauza na oběd, Kokouš kromě cigaret vyžebral na dálničním odpočívadle 10 euro (ostuda, ale alespoň netahal prachy z nás) a pak začaly vážný problémy. Neujeli jsme ani 10 km od odpočívadla, kde jsme obědvali a Kokodýlovi exla mašina. Nikdo neví co tomu bylo. Prý se to hvízdlo, ale po vyndání svíček jsme zjistili, že jedna prakticky nezapaluje. Nová svíčka, kondenzátor, a cívka. Nic, furt s problémy na jeden válec. Nedalo se nic dělat, Čezeta zůstala u nějakého sedláka ve stodole a Kokouš jel u mě na tandemu a Davy mu vezl bagáž. Projeli jsme Mnichov, zastavili na odpočívadle, že se najíme, pokecali s českým kamioňákem, já jsem dofoukl zadek, a při pokusu o přitvrzení tlumičů přetrh korunku. To už bylo fakt moc. Honem do sedel a domů, pryč odtamtud. Kokodýl jel tím pádem u Davyho na tandemu. Kdo zná jeho motorku a Davyho, tak ví, že místo spolujezdce je i na prázdný motorce tak akorát pro hodně štíhlou ženskou. A to ještě vezl bagáž a náhradní pneumatiku. Po 90ti km Kokodýl z Davyho motorky utekl a vrátil se na tandem za mě, i když díky prasklý korunce tlumiče jsme to měli jako hardtail. Davyho panelka si oddechla, nabrala maximální cestovní rychlost (100 – 110 km/h, 6l/100km) a v asi tak v deset večer jsme překročili český hranice.
Kokodýl šel hned na stopa, do Prahy, shánět odvoz pro Čízu. Měl štěstí a hned napoprvé zastavil jediné projíždějící auto ( bylo okolo půlnoci). Já a Davy jsme se nadlábli na benzínce a zapadli do lesa přespat.
V neděli jsme dojeli společně do Prahy, kde jsme oficiálně ukončili cestu a odjeli domů.
Podle zpráv Kokodýl dovezl Čízu domů ještě v neděli, na valníku. Německý sedlák byl za garážování odměněn Becherovkou, což ho prý viditelně potěšilo. HraběX dojel bez problémů, vzal to cestou zpět ještě přes rakouské Alpy.

PS : článek jsem převzal od Davyho, přepsal a doplnil o své vzpomínky, fotky a pohled na tuto super Jawaride...

Zpět