Nastartovali jsme mašiny a nejkratší cestou jsme najeli na „Dé jedničku“ směr Praha a z ní kvapem na Teplice, abychom hned první den ukrojili kus vzdálenosti, která nás dělila od cíle naší výpravy. V Dubí jsme ještě zamávali holkám u silnice, které by chtěly jet s námi, ale ani jedna neměla na hlavu žádný škopek, tak jsme je přenechali skobčákům v naleštěnejch plechovkách.
Po krátké pauze na přechodu Cínovec jsme opustili rodnou hroudu a vydali se směrem na Drážďany. Silnice však byla téměř celou cestu do Drážďan rozkopaná a semafory jednosměrně řízená, takže jsme popojížděli a popojížděli a kilometry moc neubývaly. Když jsme tuhle část projeli, nebrzdilo nás už nic. Když se začínalo stmívat, byli jsme nedaleko Berlína. Našli jsme si místo na stanování nedaleko dálnice u jedné čerpací stanice. Jarda s Jirkou si postavili stan a já jsem si z pohodlnosti udělal z plachty natažené přes motorku přístřešek. Toho jsem ale v noci hořce litoval, protože přišel pěknej liják a když mi už plaval spacák, tak jsem s prosíkem žadonil u stanu o azyl.
Ráno už nepršelo, a tak jsme se po snídani vydali dál. Po obchvatu jsme objeli Berlín a po dálnici směřovali do Roztoku,

kde jsme se nalodili na trajekt společnosti Scandlines a po asi dvou hodinách dopluli do dánského Gedseru.
V Dánsku jsme se moc nezastavovali a koukali se co nejdřív dostat k öresundskému mostu, po kterém jsme přejeli suchou pneumatikou do Švédska.

Tento most se skládá z několika různých částí, včetně jednoho tunelu, jednoho uměle vybudovaného ostrova a několika mostů, s celkovou délkou kolem 16 km.
Po vjetí na švédskou půdu jsme se vydali vzhůru podle západního pobřeží. Když se blížil večer, rozbili jsme tábor u města Landskrona na kraji pole vedle Bauhausu. S postupným přibližováním se k severu se i začali prodlužovat dny a tady bylo ještě okolo třiadvacáté hodiny dobře vidět.Cestou jsme navštívili středověké pohřebiště.

Třetí den jsme pokračovali po dálnici. To jsme jeli asi půl dne a nic zajímavého jsme neviděli, jen samé lesy kolem silnice, tak jse kromě tankování nikde nestavěli a v podvečer se nám podařilo dosánout vytoužené země.
Na další den jsme měli v plánu prohlídku Osla, tak jsme si našli na přenocování pěkné místo u jezera asi 50km od tohoto hlavního města.

Hned jsme si dopřáli osvěžující koupel. Jezerní voda byla pěkně ledová, což nám po třech dnech jízdy v kožených věcech vůbec nevadilo.

Ráno jsme zabalili a naplánovali prohlídku Osla, která nás ten den čekala. Já si vzpomněl , že do Norska jezdí každý rok pracovat na farmu bývalá spolužačka Magda, a tak jsem se hned pokusil navázat spojení. To se podařilo a vzhledem k tomu, že farma na níž dělala ležela nedaleko naší trasy a navíc kousek od Osla, pozvali jsme tam se na noc.
Cesta do Norské metropole probíhala dobře, ale když jsme do ní vjeli, provoz začel houstnout a my po chvíli ani nemohli prokličkovávat mezi auty. Sluníčko už docela dost pálilo a teplota v kožených kalhotech rychle stoupala. Když jsme se dostali do centra a zaparkovali nedaleko přístavu, blížilo se už poledne. Všechny věci jsme si nechali na motorkách, jen helmy jsme zamkli a vydali se na obhlídku města, kterou jsme začali prohlídkou přístavu, kde je Nová radnice. Se svou tmavočervenou cihlovou fasádou a dvěma vysokými hranatými věžemi ji nelze u přístavu přehlédnout.

A navštívili pobřežní pevnost Akershus.

Na přístav je pěkná vyhlídka od pevnosti, od níž jsme se vydali k Národnímu divadlu.

A od divadla ke Královskému zámku, který bohužel není veřejnosti přístupný. Měli jsme však docela štěstí, protože se zrovna střídala hradní stráž, tak jsme alespoň viděli něco z místa, které by neměl zapomenout navštívit žádný turista v Oslu.

Po asi tříhodinovém toulání městem jsme se vrátili k motorkám, kde jsme měli všechny věci, tak jak jsme odešli. Spokojeni jsme nastartovali naše stroje a po vykličkování z města jsme se vydali najít farmu, kde jsme měli ten den přenocovat. Ta ležela nedaleko Hamaru, kde stojí olympijská sportovní hala „Vikinská loď“. Na farmu jsme se přiřítili k večeru. Magda s jejím mužem nás radostně přivítali a my jim zato na oplátku snědli, na co jsme přišli.Dost se nám divili, že jsme opustili naše věci v Oslu - prý už není kvůli cizincům tak bezpečné, a my si uvědomili, že ti pobudové to asi brali jako provokaci a naštěstí nám nic nevzali. Pak jsme asi do půlnoci získávali informace pro další cestu. Spacáky jsme si na noc rozložili v boudě, která sloužila pro nocleh brigádníkům.

Když jsme ráno vstali, dopřáli jsme si ještě pořádnou snídani a vydali se na další cestu.V Městečku Brumundal jsme viděli jediného soba za celou cestu...

Směřovali jsme na západní pobřeží. Cesta vedla do hor, ubývala civilizace a postupně i zeleň a nakonec jsme jeli jen po travnatých horských pláních kde se místy objevoval i sníh.

Cesta se nám tady líbila. Silnice měla hrubší, ale čistý povrch a navíc se krásně klikatěla, takže jsme si to svezení pěkně užívali. A to jsme ještě netušili, že nás čeká daleko lepší a hlavně na zatáčky bohatá cesta. Cestou jsme se až napár zastávek na focení moc nezdržovali, protože jsme chtěli na noc dojet někam dolů k vodě. K večeru jsme dojeli k tunelu, kterým jsme se dostali z hor do údolí. Tento tunel byl zajímavý tím, že se stáčel do šroubovice, takže jsme zkroužily dolů skrz skálu. Po krátké době nás čekalo první setkání s fjordem. Opravdu krásný pohled.

Když jsme se pokochali a udělali pár fotek, vydali jsme se dál. Po pár kilometrech cesta končila na břehu, a tak jsme museli jet přes vodu trajektem.
Blížila se noc a my se začali ohlížet po místě, kde můžem postavit stany. To se nám ale nedařilo, protože jsme jeli po břehu. Nalevo voda, napravo skály. Až v jedné vesnici jsme narazili na začínající motorkářku na enduru a ta nás zavedla mezi skalami k jezírku v horách, kde se nechalo zatábořit. Bylo to krásné místo. Všude se pásly krávy, a tak jsme hledali plácek kde nebylo moc kravinců.

Ráno po vyvětrání spacáků a osušení stanů se naše cesta ubírala na návštěvu města Bergen. Toto město založené v roce 1070, bylo ve 12. a 13.století nejen hlavním městem a církevním městem, ale také nejdůležitějším přístavem. Dnes je Bergen navíc hodně vyhledáván turisty. Není divu, jedná se o velmi hezké a zajímavé město. Obyvatelé jsou také na ně velice hrdí a dokonce o sobě říkají: „nejsme z Norska, jsme z Bergenu“.

Ačkoliv se tvrdí, že nikde na světě neprší tak často jako zde, tak k naší radosti jsme nejen dešti unikli, ale užili si opravdu pěkné počasí. Když už nás nebavilo courat po městě, navštívili jsme místního „Mekáče“ a naprali si pupky. Po té jsme se vydali na další cestu na sever. Silnice nás opět zavedla do hor.

Když jsme pak opět sjeli dolů, bylo již dost pozdě a tak jsme opět koukali, kde složit hlavu. Po celkem vyčerpávajícím dni už nikdo nechtěl zbytečně dlouho vybírat, a tak jsme rozložili stany přímo u silnice na trávě vedle odpočívadla. Ačkoliv půlnoc klepala na dveře, stavěli jsme stany ještě za světla. Takle dlouhé dni nám opravdu vyhovovaly.

Do sedmého dne jsme se probudili vyspinkaní do růžova a natěšení na další krásy přírody, které na nás čekaly. Toho dne nás čekal výlet k ledovci Hogste Breakulen v národním parku Jostendalsbreen. Cesta k této hoře se sněhovou čepicí byla velice zajímavá. Jeli jsme silnicí širokou tak na jedno auto podél úzkého dlouhého jezera. Museli jsme projet asi 600 m dlouhým tunelem, ve kterém nebylo osvětlení a navíc mlha, že jsme sotva viděli světla od našich motorek. A navíc na zemi bylo bahýnko, po kterém to pěkně klouzalo. Cesta jak v hororu. Když jsme vyjeli z tohoto tunelu, připadalo nám, že jsme vjeli do jiného světa. Krásná příroda a ve vesničkách, kterými jsme projížděli, jako by se zastavil čas. Na konci vyasfaltované cesty nás čekala brána, za kterou jsme mohli vjet za poplatek 5 norských korun. Byla to cesta soukromá a platilo se způsobem, že se do připravené obálky vhodily peníze a na ní se napsala espézetka vozidla a vhodila se do připravené bedny. Nikdo to nehlídal. Poctivě jsme zaplatili (v Čechách by se tento způsob asi neuplatnil) a vydali se po zpevněné hliněné cestě dál. Na konci začala cesta stoupat, až jsme dojeli na plac, odkud byl překrásný výhled.

Já s Jirkou jsme se šli pěšky se podívat na ledovec, ale asi po půl hodině chůze, když se cíl nepřibližoval, jsme to vzdali a vrátili se. Pak jsme si uvařili oběd a protože se začali nad vrcholky skal objevovat mraky, raději jsme se dali na zpáteční cestu. Počasí se v horách dokáže rychle změnit. Jirka sice tvrdil, že je to jenom babka a z tý pršet nebude, ale jistota je jistota. Dešti jsme se naštěstí vyhli.
Když jsme se znovu napojili na hlavní silnici, namířili jsme znovu na sever. Svezli jsme se opět na trajektu a projeli pár tunelů, a to pěkně dlouhých, ten nejdelší měl 6390m.A viděli pěkný ledovec

A opět nás čekala perfektní silnice se super zatáčkama.

V ten den jsme si místo na noc našli opět u jednoho z mnoha jezer. Pár desítek metrů vtékala do jezera voda z ledovce, takže koupání bylo se zaťatými zuby. Tady jsme se potkali s partou Čechů, kteří cestovali po Norsku v Transitu. Shodou náhod se s jedním z nich znal Jirka. Tak jsme prohodili pár vět a jelikož jeli druhou stranou než my, pobrali jsme pár informací na co se můžem těšit.

Ráno po tradiční bohaté snídani v podobě konzerv, jsme pokračovali v cestě, která nás opět zavedla do hor.

Jirku napadlo zkrátit si cestu a našel na mapě zkratku, která byla, jako každá zkratka, delší a míň pohodlná, než normální cesta, ale nelitovali jsme toho. I když cesta byla místy spíš pro enduro.

Ten den byl pro nás největší zážitek nádherný rozhled na Trollí ztezku z vyhlídky Dalsnibba, která byla vybudována na jednom z vrcholků hor. Nechalo se až nahoru dojet a zaparkovat.

Krásně jsme z ptačí perspektivy viděli cestu jako had zakroucenou a ta čekala jenom na to, až na ní necháme trochu gumy z boků našich pneumatik. Byla to super jízda. S ohromnou chutí jsme se vrhali do každé zatáčky a někdy až na stupačky. Jirka při jedné ze zastávek zjistil, že mu kape olej okolo olejového filtru, tak na pumpě koupil v tubě těsnící tmel s tím, že až najdem místo na noc, kritické místo přetěsní.
Ten den utekl hrozně rychle. Když jsme stavěli večer u pumpy, že natankujem a dáme si kafe, bylo už zavřeno. Když jsme koukli na hodinky, bylo jedenáct večer. A venku tolik světla. Natankovali jsme přes tankomat ( v Norsku velice rozšířené). Od nějakého maníka, co přijel také tankovat jsme zjistili, že je silnice ve směru kam chceme jet uzavřená, protože tam spadli nějaké kameny. Museli jsme tedy najít objížďku. Místo na noc jsme si tentokráte vybrali v lese u silnice.

Ráno, když jsem vylezl ze stanu, byl Jirka s opravou hotov a mohli jsme jet dál. To už se naše cesta stočila na východ a po hodině jízdy jsme dosáhli u vesnice Svorkmo nedaleko Trondheimu nejsevernějšího místa naší cesty. K vidění už toho tolik nebylo, tak jsme se moc nezastavovali a jeli směr Švédsko.
Jen co jsme překročili hranice, začalo pršet. Déšť jsme měli v zádech, tak jsme trochu víc pootevřeli šoupátka, abychom tomu ujeli, což se nám podařilo. Na noc jsme chtěli být u nějakého z jezer, to jsme ale kvůli hejnům komárů vzdali a ustlali si vedle silnice.
Jako další bod jsme chtěli navštívit Stockholm, a tak další dva dny jsme se moc nezdržovali a jeli k němu. Prohlídka hlavního města Švédska se nám velice líbila. Začali jsme u přístavu a pak jsme se brouzdali okolníma ulicema.

Po prohlídce města, jsme jeli dál k jihu podle pobřeží. Bohužel přes lesy podle silnice nebylo moře vidět. Počasí už zase moc nepřálo a několikrát jsme museli oblíkat nemoky. Vzhledem k tomu, že jsme se blížili k jihu byl den kratší, než jsme si už zvykli. V jedné vesnici nedaleko naší trasy nám jeden domorodec poradil hezké místo na kraji vsi na vysekaném trávníčku pro stanování.
Další den k ránu nás probudilo bubnování deště na stan. Celí rozmrzelí jsme se vyškrábali ze stanů a když jsme viděli, že obloha nevěstí žádné zlepšení, rozhodli jsme se pro co nejrychlejší opuštění místa. To nám ale tak trochu překazil manželský pár, který šel náhodou kolem a dal se s námi do řeči. Po chvíli povídání na dešti nás pozvali na snídani k nim domů. Tam jsme pochopili, jak vznikl název švédský stůl. Zasypali nás jídlem a my se zase po týdnu pěkně nadlábli.

Po snídani jsme ještě chvíli pokecali a prohlédli si jejich dům. A jelikož pani domácí pocházela z bývalé Jugoslávie, tak jsme se dorouměli celkem slušně všichni. Na teletextu jsme zjistili, že v nejbližších dnech počasí už lepší nebude, a tak jsme odhlasovali, že nazpátek nepojedem přes Dánsko, ale že dojedem do Trelleborgu a trajektem do Německa. Rozloučili jsme se tedy a vydali se na cestu. Byl to docela nářez, protože z oblohy padali provazy vody. Ale Jirka, který jel jako první, se nevzdával a pod 120km za hodinu nešel.
K večeru jsme dorazili do přístavu a po menším zazmatkování jsme sehnali lístky na trajekt, který jel až za tři hodiny. Na dřívější jsme se nedostali, protože jsme neměli rezervaci. Čas jsme zabíjeli u jedné benzinky, kde nás pořád obtěžovali místní děti a chtěli pořád startovat motorky a vozit. Až nás už ke konci sra….. štvali.
Trajekt odjížděl v jedenáct hodin a čekala nás šestihodinová plavba.

Byla to pěkně velká loď, která do sebe nasoukala několik desítek kamionů. Protože jsme si nepřiplatili kajutu, zalezli jsme do palubní restaurace a když se vyprázdnila, zalehli jsme mezi stoly na zem a usli spravedlivým spánkem.

Když nás palubní rozhlas probudil, že jsme v Roztoku, byli jsme celí rozlámaní. Hodiny ukazovali půl šesté. Po opuštění přístavu jsme si dali snídani a namířili na Berlín.

Chtěli jsme si prohlídnout Berlínskou zeď. Po dálnici jsme to pálili, co to šlo. Když jsme dorazili do Berlína, čekalo nás hledání oné zdi. Po delším vyptávání a hledání jsme ji našli.

Při prohlídce muzea pod touto zdí nám docela chodil mráz po zádech. Nechtěl bych tu dobu zažít. Po prohlídce tohoto velice rušného města se nachýlilo naše putování ke konci. Namířili jsme směr Drážďany na Cínovec. V Dubí už nám zase mávali holky, které už asi měly strach, kde tak dlouho jsme. V Teplicích jsme si ještě dali večeři, při níž jsme měli malé představení v podobě střetu dvouch cikánských rodin. No jo, už jsme byli zase spátky doma a abychom se báli. Trošku rozdíl oproti tomu co jsme viděli v uplynulých dnech, ale doma je doma. Do Sázavy jsme dojeli před půlnocí. A měli jsme toho ten den dost. Ujeli jsme asi 700km včetně exkurze po Berlíně.

Byla to fakt super dovolená. Kdo nezažil neuvěří. Najeli jsme asi 5600 opravdu skvělých kilometrů a užili dost srandy.

Napsal Martin.