Greek holiday 2010

Letošní motodovolenou začínáme řešit už od Ledna. Domlouváme se s Michalem a nakonec díky němu vzniká krásný itinerář naší cesty, vytvořený v Map Source od Garmina. Na obrazovce to vypadá opravdu luxusně. V plánu je projet tyto státy: Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Albánie, Makedonie, Řecko, Itálie, Švýcarsko a Německo. Nakonec jedeme pouze dvě motorky:

Michal + Vlaďka – BMW 1200GS Adv
Zdeněk + Monika – BMW 1200GS Adv

Datum odjezdu je 9.6.2010. Dva dny před odjezdem to vypadá, že to asi ani neodstartujeme, protože stále prší a je zima. A to po celé Evropě. Předpověď je ale slibná, tak nakonec balíme a jedem.

Den 1. středa Je středa a Michal s Vlaďkou vyrážejí okolo oběda směrem Slovinsko. Mě a Moniku zdržují nějaké pracovní povinnosti, ale v 15,00 nasedáme a konečně začíná naše další cestovatelská dovolená. Jedeme směrem na České Budějovice po E55 a Dolní Dvořiště. Je teplo a na jihu nejsou žádné hrozivé mraky. Doufáme, že nás při přejezdu Rakouských Alp nepřekvapí déšť. Za Kaplicí si v Country saloonu dáváme výbornou večeři, u poslední pumpy tankujeme a lepíme vinětu na plexi. V Linzu jsme za okamžik a není ani tak velký provoz, jak jsem čekal. Najíždíme na dálnici A1 a po 20 km na A9. Nasazujeme rychlost 140 km/hod a cesta krásně ubíhá. Projíždíme první placený tunel a po 2 hoďkách stavíme na parkovišti. Dáváme si čajík a od Michala přichází SMS se souřadnicemi našeho campu. Namačkám ty divná čísla do Pepiny a ejhle v 22,15 budeme na místě. Pokračujeme po A9, projíždíme další placený tunel a míjíme Graz. Těsně před Slovinskou hranicí na sjezdu 228 opouštíme dálnici (fakt nebudu platit 7,50E za 10 km dálnice) a jedeme po 437 do Mariboru. U OMW bereme benzín a vyrážíme po 9 na posledních 10 km. Ve městečku Ptuj nás Pepča vede mezi domečky uzoučkou silničkou a už jsme u velikého campu. Michal nám jde naproti, protože bručení naší Barborky poznal už zdálky. Stavíme si s Monikou stan pod krásným stromem. Michal mi nahrává do Pepči naplánovanou trasu, kdybychom se cestou ztratili. Nějak to nejde, ale po pár pivech se to daří. Tak dobrou noc. 546 km

Den 2. čtvrtek
Krásné místo pod stromem se od půl čtvrté ráno stává utrpením, protože na onom stromě bydlí asi 100 tisíc vrabčáků a ty od rozednění řvou jak pominutí. Balíme a v 8 hod odjíždíme z campu. Po chvíli jsme na hlavní E59 a za další chviličku jsme na Chorvatských hranicích. Celníci nic nechtějí a my najíždíme na dálnici. Míjíme Zagreb a v Karlovacu odbočujeme na starou silnici č. 1. Pokračujeme na Plitvická Jezera. Není tu skoro žádný provoz, ale musíme tak trochu dodržovat rychlost, protože místní policie všude měří. S Monikou vzpomínáme na to, jak jsme tudy jezdili před 15 lety s našimi dětmi k moři v kolonách a dnes je tato silnice prázdná, ale nádherná. Na Plitvická jezera přijíždíme okolo poledne, odbočujeme na nenápadnou silničku, kterou jsme objevili vloni. Parkujeme přímo nad vodopády, odpočíváme a fotíme.

Pokračujeme po 1 až do městečka Knin. Tady bereme benzín a stavíme v místní restauraci, kde se na rožni opéká selátko. Mňam!!! Teploměr ukazuje 35°C, tak se trochu ochlazujeme studeným pivkem. Po výborném obědě se kousek vracíme a pak doleva na bělku. Jedeme po obrovské pláni, silnice je lemovaná kamennými zítkami. Projíždíme malinké vesničky, kde se asi opravdu zastavil čas, až zastavujeme na vyhlídce, kde začínají vodopády Krka.

Projíždíme reservací a okolo horních vodopádů. Je opravdu veliké vedro, ale tady se nesmí koupat. Pokračujeme na Čitluk a Oklaj. Dále na silnici č.56, která vede do Splitu. Silnice míří dolů z kopců k moři. Split nás vítá ucpanými silnicemi a mezi domy je opravdu horko. Tím je rozhodnuto. Raději se pojedeme někam koupat, než se trápit ve městě. Projíždíme okolo přístavu a obdivujeme obrovské lodě. Vracíme se na E65 a hurá podle pobřeží na jih. Za Makarskou míjíme dům U Sedmilháře. Tady jsme jednou bydleli. Pan majitel tak strašně lhal a sliboval nesplnitelné, až i jeho dům dostal tuhle přezdívku. Po hodince jízdy přijíždíme do našeho dnešního cílového města Zaostrog. Camp je levný a pěkný, vybíráme si místo co nejblíže u moře a letíme se vykoupat. No to je paráda. Po celodenní výhni je toto osvěžení naprosto úžasné. Vedle nás si staví maxi stan nějací starší manželé z Holandska. Asi to dělají poprvé, protože je to docela zábava. Ale jen pro nás. Až do večera se koupeme a odpočíváme. Když konečně zapadne slunce, jdeme po nábřeží do místní hospůdky na pivko a něco malého. Poté se usazujeme s Michalem před naším stanem a debatujeme o všem možném i nemožném. Z Holandského stanu se stále ozývá hlasité pššš, což nás vyrušuje a tak jdeme raději spát. Moc se těším na tichou klidnou noc. Dnes jsme urazili 598 km.

Den 3. pátek
Noc je nádherná, až na místní zvoničku, kde každou čtvrt hodinu tlučou jak na poplach. Ráno se budím a koukám, že máme nového nocležníka. Jelikož si necháváme otevřený stan, tak se nám v předsíňce uvelebil sousedův psíček. Po koupeli v krásně teplém moři snídáme a náš nový kámoš přivádí ještě další dva. Jeden z nich je malý, kamarádský buldoček a hned dostává jméno Vendelín.

Pomalu balíme a v 9 hod se vydáváme na další cestu po E65. Jedeme podle pobřeží až na hranice s Bosnou. Pan celník pouze nahlídne do pasů a můžeme pokračovat. Po 10 km opět celnice a opět vše v pohodě. V 11 hod zastavujeme u krásného mostu před Dubrovníkem. Probíráme otřesný zážitek z bouračky nějakého Itala, kterou jsme viděli na vlastní oči. Raději na to nemyslet.

Zajíždíme do centra starého Dubrovníku a parkujeme na chodníku mezi ostatními motorkami. Teploměr ukazuje 36°C, tak honem na zmrzlinu. Dáváme si s Monikou každý dva kopečky a je toho asi půl litru. Je výborná a doma jsme se shodli, že byla nejlepší za letošní dovolenou. Procházíme starou pevnost a chladíme se ve stínu úzkých uliček.

Odpočatí nasedáme a pokračujeme až na hranici s Černou Horou. Silnice E65 je stále pěkná, kroucená a vede podél pobřeží. Občas to podklouzne a tak jedeme opatrněji. Oni totiž do asfaltu přidávají drcený mramor a vápenec. Když zaprší, tak to musí být mazec. Odbavení probíhá hladce, pouze si musíme sundat přilby. Na Černohorské straně chtějí malý techničák a vše si opisují do PC. Začínáme objíždět Tivatski Zaliev. Ve městečku Kamenari najíždíme na spojovací trajekt a za 1,5E nás převážejí na druhou stranu. Je to super zážitek, protože na trajekt nás naženou co nejvíce a už se jede. Tím ušetříme 50 km objížděním celého zálivu.

Vracíme se k moři. V Budvě zastavujeme na veřejné pláži a hurá do vody. Většina pláží je v Černé Hoře oplocená a jsou pouze pro platící hosty. Koupání je výborné, jdeme se podívat i do místní hospůdky, ale nemají nic k jídlu. Náhle se za námi ozve: ,,Ahoj, jak se máte?´´ U stánku se suvenýry sedí sympatická paní a vypráví, jak v 18 letech utekla do Jugoslávie za svým milým a už tady zůstala. Říká, že se má dobře a už by se nechtěla vrátit. Pokračujeme po E65, která odbočuje do kopců. Občas přechází silnici želva a neumím si představit, jak by to dopadlo, kdybychom nějakou přejeli. Jedeme okolo 110 km/hod, přejíždíme sypanou hráz Skadanského jezera.

Náhle za zatáčkou policie a STOP! Nasazujeme taktiku, že umíme pouze česky. Berou si Michala do auta a ukazují mu v notebooku fotečku. Michal na šedesátce 93 a já 89 km/hod. Pokuta pro každého 150E. Vše se náhle mění, když zjišťují, že jsme z Prágy. Takže nakonec to řeší 10E pro každého. Přijíždíme do Podgorice. U pumpy beru benzín. Snažím se zjistit nějaké informace o campu, který nemůžeme najít. Angličtina nefunguje, ale nakonec se trochu daří a domlouváme se s nějakou slečnou rusky. Posílá nás asi 10 km proti proudu řeky Morača. Marně hledáme ale nikde nic a místní pouze kroutí hlavami, že tu v okolí žádný camp není. Asi hodinu objíždíme okolí a hledáme. Nakonec se vracíme do Podgorice a v restauraci objednáváme pizzu. Je rozhodnuto – budeme spát na divoko. Za tmy vyrážíme po bělce do vesničky Ubli a pak se motáme podél albánských hranic. Michalovi se nakonec daří najít schovaný plácek na jedné pastvině. Zalézáme do spacáků a dobrou. Michal si ale spacák zapomněl doma, tak spí v motooblečení. Najeto 357 km.

Den 4. sobota
V pět ráno nás budí nádherný východ slunce. Jsme 980 m.n.m a slunce začíná pálit a je docela vedro. Pomalu balíme, dalekohledem pozorujeme místní obyvatele, jak vyhánějí dobytek na pastvu. Krávy cinkají a jdou za starou babičkou, která si rázně vykračuje po cestě. No to je nádhera. Okolo sedmé hodiny sjíždíme zpět do Podgorice. Místo aut potkáváme ovečky.

Ve městě je už čilý ruch. Odbočujeme na E 762 a projíždíme celým městem. Nejvíce se nám líbí místní tržiště. Nejdřív jsem myslel, že je to skládka odpadků, ale to vše je zboží.

Silnice se krásně kroutí okolo Skadanského jezera, ale stále se zužuje, až se na ní vejde pouze jedno auto. To je divné, když je to hlavní tah na Tiranu. Přijíždíme na celnici. Před námi jsou asi čtyři auta. Je horko a teploměr ukazuje32°C. Na to, že je 8 ráno, tak to jsem zvědavý, kolik bude odpoledne. Po chvilce jsme u okénka, odevzdáváme všechny doklady, hlavně dlouho zkoumají zelenou kartu. Vše se napíše do PC a jedeme. Ze silnice se okamžitě stává trochu tankodrom, vytlučený asfalt každou chvíli střídá šotolina. To je hlavní silnice od hranic, no to jsem zvědavý, jak to bude vypadat v horách. Všude se válejí odpadky a páchnou tady spálené petky. Po hodině kličkování mezi výmoly a auty vjíždíme do Shkoderu. Je to velké město a my trénujeme a pokorně přijímáme albánská silniční pravidla. Na první pohled je to totální chaos, všichni troubí, odbočují a zase najíždějí zpět. Náhlé zastavení není výjimkou.

Statečně projíždíme městem, obdivujeme celkem moderní stavby sousedící s totálními rujnami. Lidé jsou krásně a čistě oblečeni, všichni se na sebe usmívají a stále se zdraví. Obchody jsou plné zboží, převažuje oblečení, kde nakupují hlavně ženy, které jsou docela hezké a hlavně štíhlé. Ty mladší nosí mini šatičky a moc jim to sluší. Auta jsou moderní a opravdu převládá značka Mercedes. 30 let staré modely, ale i nejnovější Meďouři v plné palbě. Mezi tím jezdí nové náklaďáky, ale i docela předpotopní hrůzy. Všechny auta bez vyjímky kouří, no to by u nás na emisích asi neprošlo. A do toho všeho se proplétají padesátky skútry. Kluci i pánové jezdí na lehko bez přileb a všichni stále troubí a zdraví se. Jo a ještě koňské povozy. Fakt zážitek, ale i tento zdánlivý chaos má svůj pořádek a nikde jsme neviděli jedinou bouračku. Za městem jsou rozestavěné dálniční úseky. Už nás ani nepřekvapují kamiony v protisměru, kterým se prostě nechtělo vracet na svojí stranu.

Zastavujeme u Pumpy na odpočinek a už konečně odkládáme s Monikou bundy. Teploměr ukazuje 36°C a tak se rozhodujeme jet pouze v tričku. Vlaďka takto jede už z Dubrovníka a tak jí všichni následujeme. Snažíme se o komunikaci s obsluhou pumpy, ale je to velice obtížné, protože oba zaměstnanci umějí pouze Albánsky. Prodávají nám alespoň studenou Colu a můžeme se u nich na sociálce umýt. K pumpě přijíždějí dva Meďáci s tmavými skly. Z obou aut vystupují řidiči a asi šest krásných holek. Smějí se pouze protáhnout a opět je zavřou do vozu. Oba pak v klidu půl hoďky kouří a nechají holky smažit v autech. Nasedáme a za hodinku jsme v Tiraně. Ta je totálně ucpaná a tak volíme skútrařskou taktiku – narvat se do každé mezírky. Teče z nás pot, ale dobrá nálada nás neopouští.

Nejvíce se mně líbí kluk v trenkách, který veze na skútru čtyřmetrovou tyč a bravurně kličkuje mezi kamióny a ještě do toho telefonuje. Po hodině a půl kličkování, když se nám na displeji u obou motorek objevuje varování přehřátého oleje, projíždíme až na druhou stranu města a začínáme stoupat do hor. 10km stále do kopce, nádherné zatáčky a silnice je docela kvalitní. Nahoře stavíme a odměnou za to trápení ve městě je nádherný rozhled na typické albánské kopce.

Pokračujeme dál, Pepina ukazuje 1100 m.n.m, slunce pálí, ale pofukuje příjemný větřík, který trochu ochlazuje naše rozpálená těla i stroje. Za každou zatáčkou se nám otevírá nádherný pohled na okolní krajinu. Mezi kopci vedou prašné cesty. Domlouváme se s Michalem, že bychom mohli někdy nasadit špunty a vyrazit na offroad. Začínáme klesat do údolí a před námi se rozkládá město Elbasan.

Sjezd je nádherný, ale silnice trochu kloužou, tak musíme jet opatrněji. Bylo by asi velice nepříjemné sebou seknout tak daleko od domova. Najíždíme na hlavní silnici E852, vedoucí až na hranice s Makedonií. Silnice vede podle řeky a my jedeme stále proti proudu. Čím jsme výš, tím je řeka užší, až nakonec zmizí úplně. Na kopci, za vesnicí Perrenjas je celnice. Odbavení probíhá rychle, pouze si opět vše pečlivě opisují do PC. Ani neplatíme povinný eko poplatek 1E za den. Pod námi je Ohridsko Ézero, které objíždíme a v Ohridu hledáme camp. Na křižovatce odchytává nějaký naháněč Michala a vnucuje mu apartmán v centru. Je tak neodbytný, že se Michal musí prudce rozjet, aby se ho pustil. Po bělce objíždíme dál jezero, až se nám zalíbí jeden ze dvou campů. Na recepci je milý pán, který nám dává slevu, protože není ,, glávnája sezóna´´. 10E pro dva je super, tak bereme a konečně se můžeme po celodenním vedru zchladit v jezeře. Voda je velice příjemná a čistá.

Navečer jedeme jen nalehko do nejbližší vesničky Peštani. V malém obchůdku kupujeme chleba a pivko. V pokladně za všechno platíme 2E a ještě dostaneme nazpět asi 7000 Makedonských tolarů. Jdeme do restaurace a objednáváme si výbornou červenou rybu. Placení je velice zábavné, protože dáváme číšníkovi nejdříve jejich peníze a zbytek doplácíme v éčkách. Dost dlouho trvá, než to číšník pochopí a pak to nějak nemůže přepočítat. Nakonec se vše vyřizuje k oboustranné spokojenosti a my se vracíme do campu. Už je tma, ale my sedíme na pláži, popíjíme a debatujeme o dnešních zážitcích. Shodli jsme se, že se někdy do Albánie vypravíme ještě jednou, ale na trochu déle. Dnes 331 km.

Den 5. neděle
V noci je nádherné ticho a spíme až do 8 hodin. Jdu se s Monikou vykoupat. Voda je trochu studená, ale je to báječné. Návštěvu sociálek trochu odkládáme, ale pak už fakt musím. Je to takový betonový bungr, záchody jsou turecké a teče jenom úplně ledová voda. No je vidět, že není ta glávnája sezóna. Při snídani pozorujeme veverku, prohánějící se nad našimi hlavami a chechtáme se Michalovi s Vlaďkou, kteří mají plný stan mravenců. Vracíme se do Ohridu a pokračujeme po E65 přes Resen až do Bitoly. Cestou potkáváme cestovatelskou rodinku, která stála za fotku. Určitě tam proběhla věta: ,, No to je dost, že jsi nás táto vyvez!´´

Na hranicích vše v pohodě, chvíli odpočíváme a pozorujeme mravence, který našel mrtvou mouchu a utíká s ní přes čáru. Celníci nás pozorují a kroutí hlavami, když stále ukazujeme na zem a fandíme. Po E65 jedeme do městečka Ptolemaida. Začínám být trochu nervózní, protože mi svítí rezerva a pumpy nikde, nebo jsou zavřené. Najíždíme na dálniční úsek. Situace začíná být kritická, ale v  Drepanu si Michal všímá v protisměru otevřené pumpy. Přejíždíme několik plných čar a zeber. Natankuji 32,5 L do 33L nádrže. Uf! To bylo o fous. Michal si ošetřuje svoje spáleniny na zápěstí a pokračujeme dál na jih. Přejíždíme po mostě jezero Aliakmona.

Okolí je kopcovité, ale všude jsou úrodná zelená pole. Na těchto plochách se zavlažuje a vše vypadá krásně a upraveně. Potkáváme hodně kamionů, ale když nás vidí za sebou, tak uhnou do kraje a my můžeme v pohodě předjet. Silnice ale dost kloužou, každou chvíli nám to trochu ustřelí. Na křižovatkách, když sundám nohy na zem, tak se mi rozjedou, jak na ledě. Osobáky jezdí docela rychle, ale zdá se nám to bezpečné. Hodně tady jezdí na padesátkách skútrech. Každý to má vytuněný tím, že vykuchá výfuk. No alespoň jsou zdaleka slyšet. V městečku Eleftherochori opouštíme E 65 a jedeme po bělce přes malé vesničky Kalithea a Olympiada. Stále stoupáme, silnička se kroutí.

Zastavujeme nad vesnicí Karia přímo pod pohořím Olympos. Bohové jsou k nám přívětiví, protože špičky hor nejsou v mracích. Koukáme dalekohledem, ale horu Olymp nám zakrývá její kolegyně.

Jedeme ve výšce 1080 m.n.m a objíždíme krásné kopce. Poté začíná sjezd k moři. Jedeme 10 km stále z kopce a jedna zatáčka střídá druhou. Jsou tak prudké, že jedeme i za jedna, abychom to ubrzdili.

Pod námi se rozprostírá městečko Leptokaria. Sjezd trvá asi půl hodiny, je vedro a teče z nás pot. Už se vidím ve vodě. Silnice ústí na dálnici. Po ujetí asi jednoho km je mýtnice a platíme 2E. No to je tedy mazec. Na první odbočce dálnici opouštíme a zajíždíme k plážím, kde je camp. Je hezký a každý dostáváme jednu takovou kóji pod vysokým stromem. Za plotem teče potok, který ústí v moři. Honem do vody a je to žůžo. Vykoupaní a odpočinutí jdeme do místní taverny a objednáváme si Gyros. Ogrilované na nudličky nařezané masíčko je výtečné.

Nad městem se tyčí hora Olymp. Trochu nás děsí zatažená obloha a i trochu hřmí. Vracíme se do campu, je dusno a určitě něco přijde. Rozkládáme náš oblíbený stoleček z kufrů. Popíjíme a řešíme, co budeme dělat zítra. Náhle přichází obrovský vítr a prudký déšť. Zalézáme do stanů a dobrou. Najeto 305 km

Den 5. pondělí
Asi ve dvě hodiny ráno přestává vítr i déšť a začíná žabí koncert. Je to docela solidní rámus, s Monikou se převalujeme ve spacácích a těšíme se na ráno. Vstáváme v 6 hodin a jdeme se vykoupat. Slunce už pěkně pálí a skoro není znát, že pršelo. Vracíme se na tu bezva dálnici, a po chvíli opět platíme 2E. Jedeme po E75, je to dálnice, ale už se neplatí. Před Larissou se nějak ztrácíme s Michalem, ale jedna SMSka a už se zase setkáváme. Sjeli jsme totiž omylem o jednu odbočku dříve a už se nešlo vrátit. Občas nesleduji povely od Pepiny a pak se takhle ztratíme. Šťastně se setkáváme a dozvídáme se, že jsme objeli mítnici a máme to zadara. Odbočujeme na uzoučkou silničku, která vede přes obrovskou planinu. Teploměr ukazuje 40°C a horký vzduch sálá do helem. Jedeme jen v tričkách a motokalhotách, a leje z nás jak z konve. Všude na polích zavlažují úrodu, jinak by to slunce spálilo na prach.

V Leo Monastiri se napojujeme na naší, známou E65. Silnice vede pohořím s horou Othris . Vzduch se trochu ochlazuje. Zastavujeme u pumpy, tankujeme a ve stínu odpočíváme. Čtyřicet stupňů je fakt masakr. U pumpy zastavují dvě auta místních stánkařů. Jsou to totální šroty, ale kluci to mají naložené až po střechu zbožím. Berou si do petky benzín a odjíždějí. Jedno auto courá výfuk po zemi, jiskry lítají, ale jede se dál. V Lamii jedeme kousek po dálnici E75. Neplatí se, ale my odbočujeme na E65 a stoupáme do kopců. Kus silnice je ve výstavbě, náhradní cesta je prašná a tak si užíváme i trochu šotolinky. Přejezd hor je úžasný. Za Amfissou odbočujeme na uzoučkou silničku a absolutní divočinou projíždíme nahoru a dolů mini vesničkami Aga Efthinia a Vounihora. V okolí jsou velké ohrady a plechové přístřešky plné koz, které se schovávají před sluncem. Provoz je nulový, škoda že silnice trochu klouže a nemůžeme jet naplno. V Tolofonas najíždíme na E65 a pokračujeme podle pobřeží na východ. Před námi se otevírají nádherné pohledy na moře, pláže a okolní skály. Domlouváme se na odpočinku a už sjíždíme dolů k moři.

Koupání je luxusní, vyvalujeme se ve vodě a chladíme rozpálená těla. Vaříme si oběd a zase se koupeme. Pokračujeme po E65. Přijíždíme do střediska vykopávek Delphi. Od návštěvy areálu nás ale zrazuje veliké vedro, tak si něco prohlížíme za jízdy ze silnice.

Silnice vede ve výšce okolo 1000 m.n.m a výhledy na okolní kopce jsou úchvatné. Projíždíme Livadiu a ve Tlivě odbočujeme na silnici 8A. Ta vede nížinou a opět na nás útočí vařící vzduch. Stavíme u pumpy a odpočíváme ve stínu střechy. Jdu za budovu na záchod, ale z betonového přístřešku na mně vybíhá obrovský pes. Zuby se mu jen lesknou a štěká hlubokým hlasem, Docela jsem se polekal ale po zjištění, že je pevně přivázán, dokončuji započatou práci a raději vyklízím bitevní pole.

V Mandře najíždíme na jakýsi okruh a Michal nás vede do centra Athén přímo do campu, jako by tady byl doma. Camp je vedle hlavní silnice a je slyšet každé auto a hlavně vytuněné skútry. Po odpočinku odstrojujeme motorky a na lehko vyrážíme do centra na Akropolis.

Jedeme docela svižně a stejně nás stále předjíždějí borci na skútrech. Když padne zelená tak to vše zakvílí a všichni najednou vyrazí jak o závod. Parkujeme v centru na chodníku přímo u pěší zóny. Couráme se ulicemi a stoupáme po schodech k hlavní bráně paláce. Je už zavřeno, ale to nevadí. Nám to stačí vidět takto krásně osvětlené. Míjíme pouliční hudebníky, malíře a prodavače suvenýrů. Michal objevuje restauraci, kde není předraženo. Po výborné večeři jedeme nazpět. Zastavujeme se na jednom náměstí u Mekáče a Michal se zkouší připojit notebookem přes wifi. Nedaří se to, tak se vracíme do campu. Musíme ochrance ukázat ubytovací karty a v jednu ráno jdeme na kutě. Z hlavní silnice se stále ozývají vyladěné stroje, ale jsem docela utahaný a tak mi to moc nevadí. Dnes najeto 488 km + 16 km po Aténách.

Vstávám okolo 6 hodiny, slunce už nemilosrdně smaží. Užívám si krásné ráno ve stínu olivovníku a krmím kočičky, které přišli na návštěvu ze sousedního domu. Dnes nikam nespěcháme, pomalu balíme a několikrát se zchlazujeme ve sprše. Platíme 24E za dvě osoby a hurá na další cestu jižním směrem. Jedeme podle pobřeží a vedle nás vede dálnice. Tu raději vynecháváme, protože jezdíme nejraději po okreskách. O tom, že je opět vedro snad ani nebudu psát, protože teploty okolo 40 °C nás provázejí celou cestu Řeckem. Po hodince jízdy zastavujeme u restaurace ve stínu a jdeme si prohlédnout Korith canal. Je to monumentální plavební kanál oddělující poloostrov Pelopones od pevniny.

V místním obchůdku nakupujeme nějaké sladkosti domů a pokračujeme dál. Odbočujeme z hlavní silnice na Kleniu. Chvíli se motáme touto vesničkou, až se dostáváme na pěší zónu a prohlížíme si areál s vykopávkami.

Stoupáme do hor a silnice se kroutí jako had. Projíždíme vesničky Aghionori a Prosimna. Všude okolo nás jsou kozí farmy. V Prosimně je výrobna kozího sýra. Sjíždíme do nížiny a pastviny střídají olivové háje. Projíždíme malou osadu Midea. Jsou to asi tři domy, ale na kopci je hezká zřícenina.

U Nafplia se chvíli motáme, protože nás Pepina posílá trochu jinam, než je camp. Místo něj tam stojí obrovský hotel. Ve městě beru benzín a jdeme nakupovat do Lidla. Pokračujeme do Drepana. U silnice je velký camp, ptáme se na cenu. 20E pro dvě osoby, to by ušlo, ale stále se nám tu nějak nelíbí. Michal vyráží na průzkum a za deset minut se vrací se zprávou, že o 3 km dál je krásný camp, v recepci je nějaký Slovák a dá nám to za 15 E. A opravdu. František je bezva, přiděluje nám krásná místa pod pnoucím vínem. Jdeme se hned vykoupat do nádherné zátoky.

Voda je příjemná, ale neposedný Michal stále loví mořské ježky, až si na jednoho sedá. Snažíme se mu vytáhnout bodliny z jeho pozadí a náramně se u toho bavíme. Moc se to nedaří a tak jdeme raději do restaurace na pivko a něco menšího. Koupeme se, dokud nezapadne sluníčko. Vaříme si s Monikou večeři a pak jdeme na mejdan do baru, kde na nás čeká František. Bohužel ze samé radosti, že potkal skorokrajany se opil úplně na plech. Není schopen ze sebe vysoukat souvislou větu a stále objednává piva. Naléváme mu trochu slivovice a v první chvíli to vypadá, že má infarkt. Po dvou minutách nám oznamuje, že ten znojemák je výborný. Okolo půlnoci jdeme na kutě, ale musíme vyhnat ze stanu asi milion komárů. Jsou menší než u nás, ale hladoví a po kousnutí zůstávají na kůži docela velké boule. Najeto 135 km

Den 7. středa
Ráno jdeme s Monikou na pláž a koupeme se. Voda příjemně chladí a musíme si to užít. Dnes chceme projet Peloponés napříč směrem na západ. Ve vnitrozemí bude asi docela solidní výheň. Už si na sebe nebereme ani motokalhoty, ale jenom lehké plátěné. Loučíme se s Frantou a vracíme se do města Nafplio. Jedeme podle pobřeží do Argosu a pak ještě trochu na jih. Ve městečku Astros opouštíme pobřeží a jedeme západním směrem na Meligou, Kastri, až do Tripoli. Teploměr ukazuje 41°C. Tripoli je totálně ucpané z důvodu výstavby kanalizace. To je určitě pro obyvatele dobrá věc, ale je rozkopáno půlka města a každý jezdí, kudy chce. Nakonec se zavěšujeme za policii na V-Stromech a oni nás protahují městem a ani o tom neví. DL 650 V-Stromy jezdí v  Řecku hodně a policie má tuto motorku ve velké oblibě.

Stoupáme do kopců, objíždíme pohoří Melano 1980 m.n.m. projíždíme vesnicemi Vlacherna a Karkalou. Silnice vede pohořím a jedna zatáčka střídá druhou. Jedeme stále po vrstevnici až do vesnice Langadia.

Kupujeme si zmrzlinu a odpočíváme ve stínu pod obrovským Platanem. Pomalu klesáme do nížiny a jedeme podle řeky Ladon, která se záhy vlévá divoké řeky Alphios. Máme sto chutí se vykoupat, ale moře už je blízko. Po obchvatu objíždíme Olympii a Pirgos. Jedeme po E55 a je docela velký provoz. Otevřené náklaďáky převážejí melouny, které tu rostou na polích. V Kardamasu odbočujeme doleva k moři, kde je krásný camp Palouky. Rychle svlékat a do vody. Ach, to je příjemné. Stavíme s Monikou z písku robota a zase se koupeme. Jsme skoro sami na obrovské pláži. Asi není ta glávnája sezóna.

K večeru jdeme do místní rybářské restaurace. Dáváme si různé mořské potvory, ale je to hodně mastné a je nám těžko. Michal s Vlaďkou usínají. Nasedáme na naší skvělou Barborku a jedeme jen tak nalehko do 6 km vzdáleného města Andravida. Na náměstí si kupujeme velkého melouna a vracíme se do campu. Pan meloun je výborný, až se z toho Vlaďka budí a pochutnává si s Monikou. Opět vyháníme komáry ze stanu a okolo půlnoci jdeme spát. Najeto 248 km

Den 8. čtvrtek
Ráno obvyklá koupačka. V 9 hodin platíme a vyrážíme na zpáteční cestu směrem na sever. Projíždíme Andravidu, kde jsme byli včera s Monikou. Pak najíždíme na Michalem vymáklé bělky. Silničky jsou úzké a kroucené, kolikrát to vypadá, že skončíme u někoho na dvoře, ale Michalova GPSka ví, co dělá. Protahuje nás mini vesničkami Havari, Dafniotissa, Efira, Latas a Santomeri. Ani ve snu by mě nenapadlo tudy jet. Michalova super příprava na tuto výpravu je obdivuhodná. Cestu lemují vinice a olivové aleje.

Stále kroužíme po nádherných silničkách, je vedro, ale už jsme nějak zvyklí a vůbec nám to nevadí. Napojujeme se na E55, která nás vede do Patry. Dlouho vybíráme pumpu, protože nikde nejde platit kartou. U jedné nám obsluha tvrdí, že lze. Po natankování náhle nelze a musíme zaplatit hotově. Přijíždíme na spojovací most s pevninou a platíme za průjezd 1,8 E.

Pokračujeme po E 551, provoz je dost velký a musíme složitě předjíždět kolony kamionů. Náhle Michal odbočuje z trasy a míříme i přes protest Pepiny do města Neochori. Objíždíme zavlažovací kanály a pomalu se blížíme na pobřeží. Za Astakosem překonáváme kopečky a už jsme u moře. To je nádherné a prohlížíme si krásné modré zátoky.

Máme dost času, tak stavíme na pláži a hurá do vody. Pláž je z malých kulatých kamínků. Je to dobrá masáž. Jsou docela velké vlny a tak se chechtáme, když to někomu podrazí nohy. Na parkovišti stojí Karosa s Ostravskou SPZ. Účastníci zájezdu jsou ale v nedohlednu i s podšálky, ani je nemůžeme pozdravit. Proti nám je ostrov Lefkada. Pokračujeme přes město Paleros a po chvíli se napojujeme na E 952. Jsme zvědaví, jak se dostaneme přes průplav do Prevezi. Na mapě není naznačen most, ani trajekt. Nakonec projíždíme podmořským tunelem za 0,7E.

Po E55 jedeme stále podle pobřeží až do přístavu Igoumenitsa. V terminálu platíme lodní lístky na noční trajekt do Italské Ancony. Slečna nám dává 40% slevu. Celkem platíme 131E za 4 osoby. Jelikož je teprve půl čtvrté a my tu máme být až v sedm, vracíme se kousek nazpět a po trochu tankodromu sjíždíme z prudkého kopce na nádhernou plážičku, kde se koupou lidé z přístavu. Koupání je opět báječné, ale v Řecku bohužel poslední. Škoda.

Oblékáme se nalehko a ještě zastavujeme u fastfoodu na Giros v pitě a zmrzlinu. Na nástupišti č. 10 čekáme na trajekt. Přijíždějí dva Němci a vyprávějí, že jedou ze Saudské Arábie. Nemají žádná zavazadla. To se to jezdí s kreditkou v kapse. To by mně ale nebavilo, od hotelu k dalšímu. Okolo osmé přijíždí náš trajekt a my konečně vidíme, kde strávíme dalších 15 hodin.

Při naloďování vzniká trochu chaos, pak se nemůžeme dohodnout s obsluhou na přivázání motorek. Nakonec se vše vyřeší a my stoupáme po schodech do nejvyššího patra, na zastřešenou palubu, kde budeme bydlet. Vše je velice rychlé a než se nějak uvelebíme, tak se loď vzdaluje od pevniny. Máváme krásnému Řecku. Bylo to bezva. Procházíme celou loď a mapujeme, kde jsou restaurace a kde je nějaká zábava. Nakonec končíme v baru na naší palubě.

Rozbalujeme si s Monikou spacáky v proskleném přístřešku, leží se luxusně, ale ukrutně tu fouká. Tak dobrou. Dnes najeto 375 Km.

Den 9. pátek
Budím se poměrně brzy, hučí ni z toho větru v hlavě, ale čajík z termosky to napravuje. Vlaďka si s sebou nevzala spacák a je navlečená ve všem co na palubě našla. V osm hodin jdeme do 7 patra na snídani. Je to bufet a tak si nabíráme vajíčka, párečky, toustíky a jiné dobroty. Tyhle trajektové snídaně miluji. Sedíme na palubě a vzpomínáme na zážitky z naší cesty. Také pozorujeme lodní mechaniky, jak vyměňují nějaký ventil v požárním hydrantu. Stále jim do toho zasahuje nějaký důstojník a nakonec přichází kapitán a toho důstojníka seřve. V jedenáct hodin přijíždíme do přístavu Ancona.

Náš kovový kolos se pomalu otáčí a parkuje u výjezdové rampy. Konečně jdeme dolů k motorkám a vše je v pořádku. Vítá nás slunná Itálie. Projíždíme v koloně městem a pak po silnici č.16 podle pobřeží. Už není takové vedro, teploměr ukazuje 24°C a od moře fouká. Za Senigállií zajíždíme na pláž a šup do vody. Je trochu studenější, než tam dole, ale zase jsou docela velké vlny. Pokračujeme stále po pobřeží. Provoz je plynulý, Italové jezdí rychle, ale bezpečně. Mezi auty se proplétají skútry a autaři stále uhýbají. V Misanu Adriatucu odbočujeme do leva na nenápadnou silničku. Stoupáme do vrchu a pod námi se občas mihne nádherný výhled na moře.

Silnička je plná zatáček a my si to užíváme, protože asfalt je velice kvalitní a hlavně neklouže. Projíždíme Morciano di Romanga a Mercatino. Po chvíli nám modrá cedule oznamuje, že jsme právě vjeli, do státu San Marino. Stoupáme serpentinami až na nejvyšší parkoviště a jdeme na prohlídku a na vyhlídku. Pohled do údolí je nádherný.

V restauraci si objednáváme ravioly, tortelíny a lazáně. Mlaskáme blahem a objednáváme si ještě moučníky. Nacpáni k prasknutí procházíme obchůdky a nakupujeme nějaké suvenýry. Sjíždíme dolů a opouštíme tento malý stát s vlastní měnou. Pokračujeme po vedlejších silničkách, které vedou mezi kopci. V jednu chvíli zvolňujeme s Monikou tempo a fotíme nádherné kopce, které jsou všude okolo nás.

Na další křižovatce nás posílá Pepina doprava, ale po ujetí asi 3 km se máme otočit a vrátit se na tu samou křižovatku. Chvíli jezdíme sem a tam a pak vyrážíme úplně jinou silničkou. Ta vede opět nahoru a dolů a projíždíme asi tisíc zatáček. V Sarsině zastavujeme na náměstí a posíláme Michalovi SMSku, že jedeme do cíle. Pokračujeme po silnici č.71 a za městem Bagno di Bibbiena stoupáme na Passo di Mandrioli 1140 m.n.m. Pomalu klesáme na druhou stranu pohoří, když v zrcátku zahlédnu Michala s Vlaďkou, jak se za námi řítí. V Consumě zastavujeme u pumpy, beru benzín a vysvětlujeme si, kde se stala chyba. Přejíždíme ještě Passo di Consuma 1060 m.n.m. Na jižních stráních jsou obrovské vinice.

Přijíždíme do Florencie a ubytováváme se v campu nad městem. Chvíli odpočíváme a okolo 20 hodiny vyrážíme do centra. Provoz je stále velký. Přijímáme zákony skútrařů a na semaforech vždy stojíme v prvních řadách. Padá zelená, ozývá se zavytí komářích skútrů a už se jede. Parkujeme v centru na náměstí mezi řadou motorek a vyrážíme do večerních ulic. Prohlížíme si katedrálu Santa Maria del Fiore, Neptunovu kašnu, sochu Davida, starý most Ponte Vecchio a spoustu dalších památek. Cestou si dáváme pizzu. Jdeme s Monikou do obchodu se zmrzlinou a domlouváme se, co si dáme. Slečna se nás ptá: ,, Jakou si dáte?´´ Je to Češka, pracuje tady tři roky a je moc spokojená.

Je velké dusno a už jsme dost utahaní. Vracíme se k motorkám a jedeme noční Florencií do campu. Probíhá obvyklá kontrola ubytovacích karet a šupky do pelíšku. Ale ouha. Vedle campu probíhá House Party, hudba duní, až se nám klepe stan. Asi po hodině se ozývá rána. Začíná pršet a je pěkná bouřka. Hudba utichá a my můžeme spokojeně spát. Dnes najeto 296 km

Den 10. sobota - neděle
Budíme se v 8 hodin a stále prší. Snídáme ve stanu a jen tak se povalujeme. V deset přestává. Domlouváme se, že pomalu zabalíme a vyrazíme dál. Stan našich spolucestovatelů stojí v obrovské kaluži a Vlaďka vytahuje mokré karitaťky a spacák.

Během hodiny máme zabaleno, ale všechno je navlhlé a hlavně špinavé od mazlavé červené hlíny. Platíme každá dvojice 26,80E a vyrážíme na další cestu. Sotva vyjíždíme z campu, začíná znovu pršet. Jedeme za Michalem, ale náhle mi do cesty vjíždí autobus. Když ho po chvíli předjedeme, tak je Michal v trapu. Stavíme u pumpy a oblékáme si s Monikou nemoky. SMSkou se domlouváme, kde se sejdeme. Stále prší. Najíždíme na dálnici A1 a opatrně pokračujeme na smluvené místo. Před Bolognou vylézá sluníčko, silnice osychají a je hned veseleji. Stavíme u obrovské pumpy a svlékáme ty protivné nemoky. Za Modenou zastavujeme u první pumpy a v tom se strhává obrovský liják a okolo nás je to celé černé. Přijíždí Michal s Vlaďkou. Stojíme pod stříškou a vyprávíme si o rozvodněných řekách a zatopených polích, které jsme viděli cestou. Operativně si domlouváme změnu trasy. Nač se trápit, když do Itálie se dá jet i jindy. Pepina ukazuje, že je to domů 950 km, což se dá zvládnout. Vyrážíme po A22 na Veronu a Trento. Stále prší a musíme jet velice opatrně. Na některých úsecích dálnice stojí voda. V Brixenu u pumpy odpočíváme. Sice jenom mží, ale citelně se ochladilo.

Na konci dálnice platíme 28E. Je to docela mazec za 400 km dálnice. Stoupáme do průsmyku Brenner. Je mlha a je vidět tak na 10m. Teploměr ukazuje 5°C. Dole platíme 7E za průjezd a klesáme do Innsbrucku. Máme jeden den prošlou vinětu a tak raději odbočujeme na německý Mittenwald. V Garmisch- Partenkchn zastavujeme na náměstí a úplně zmrzlí jdeme do útulné hospůdky. Postarší paní majitelka nás okamžitě svléká a co může, dává sušit. Objednáváme si řízky a klobásy. Je tady nádherně a sucho. V televizi dávají předpověď počasí a není vůbec příznivá. V Itálii a Německu už prší 4 dni a nemá se to zlepšit. Určitě jsme udělali dobře, že jedeme domů. Najíždíme na dálnici E533 a v 23 hodin jsme v Mnichově. Projíždíme centrem, provoz je minimální. Asi všichni koukají na fotbal. Za městem beru benzín a pokračujeme po dálnici 93, E50 přes Regensburg. Za ním odbočujeme na Rozvadov. Stále mží, ale to už dojedeme. Na hranicích u pumpy odpočíváme a hned mám konflikt s policií, protože jsem si dovolil zaparkovat na žluté čáře, i když nikomu nepřekážím. Člověk ujede tisíce kilometrů bez problému, ale u nás jsou hned potíže. Pokračujeme po D 5 a v Berouně si dáváme poslední odpočinek. Už toho máme plné zuby. Loučíme se a ve tři ráno jsme doma. Parkujeme v garáži a hurá do pelíšku. Najeto 1065 km.

Závěr.
Myslím, že to byla velice povedená motodovolená. Mimo Itálie jsme projeli vše, co bylo naplánováno. Celkem jsme ujeli 4423 km. Celkové náklady jsem spočítal na 25000 Kč. Počasí, příroda, moře, silnice a lidé byli skvělí. Ve všech zemích jsme neměli problém platit Eurem. Placení kartou někde nešlo, ale s tím musí člověk počítat. Skláním poklonu před Michalovou přípravou trasy. Vše bylo naplánováno do detailu. Motorky jeli bez závad. No, a příští rok snad už konečně vyrazíme do Portugalského Fara.

Napsal Zdeněk

Zpět